7 generací v propojení

4.12. 2024Veronika139x0 Komentářů

Existuje 7 generací žen, matek, které mají obrovský vliv na to, jak jako jejich dcery vnímáme svět, zda je pro nás bezpečný, plný hojnosti, lásky, jak sami sebe přijímáme, jaké partnery si hledáme a jakou úctu k nim máme. Ovlivňuje, jaký vztah máme ke svému tělu, k jídlu, kolik energie máme, neboť máma je ta, která nás jako první vyživuje už přes placentu a pak skrze mateřské mléko.

To možná není tak překvapivé, ale co je možná mnohem důležitější je řetězec traumat, konfliktů a tajemství, která si předáváme z generace na generaci, tzv. transgeneračním přenosem.

Jak jsem přišla na 7 generací?

Nepřišla jsem na to já, mluví o tom staré národy už věky, jenže ti byli ještě propojeny a viděly a vnímaly to, co my už ne.

Představte se svou babičku, která je těhotná s vaší maminkou. Vaše maminka má před svým narozením ve svých vaječnících cca 1-2 miliony vajíček (už cca ve 20 týdnu nitroděložního života má holčička 6-7 milionů vajíček!). Jedním z nich, jste byla VY.

A vaše babička byla v bříšku vaší prababičky, kterou nosila vaše praprababička.

Teď jste tu vy, těhotná, pod srdcem nosíte svou dceru a ona už nosí ve svých vaječnících vaší budoucí vnučku!

Praprababička – prababička – babička – mamka – vy-vaše ne/narozená dcera – a vaše budoucí vnučka = 7 generací.

A teď si vezměte papír a tužku a napište si data narození těchto žen: asi 1880 – asi 1905 – 1930 – 1955 – 1976 – 2003 a ?

Tady máte těch 7 generací!

Možná nám teď hodiny dějepisu budu dobré. Vzpomeňte si, Cco se dělo na konci 19 století? Kolik bylo válek, bojů, hladomoru, kolik mužů-otců zemřelo ve válce nebo udupáno koněm, kolik děti zemřelo, kolik bídy, utrpení, smutku, nemocí, nehod, sebevražd, útěků od rodin a traumat ženy jen během těchto 7 generacím prožily!

Která z žen ve vaší rodové linii byla znásilněna vojákem, sedlákem, manželem a kolik dětí se narodilo s vědomím, že jsou nechtěné, počaté hrubě, bez lásky. A kolik dětí opustilo dobrovolně, nedobrovolně tento svět. Potracené, mrtvé děti, odmítnutí členové rodiny, „černé ovce“, zanechají v systému díru, ale ta musí být zaplněna. Ale o tom příště.

Tato traumata a tajemství se přenášejí z generace na generaci.

Vědci zjistili, že trauma může ovlivnit nejen toho, kdo trauma prožil, ale i jeho potomky. Tento proces je spojen s epigenetickými změnami, což jsou změny v expresi genů, které však nemění přímo DNA sekvenci. Projevují se různě. Například zvýšenou náchylností ke stresu, úzkostem nebo depresím. Potomci osob, které prožili vážné trauma, mohou mít přehnané stresové reakce nebo větší citlivost na stresující situace. Dalšími projevy mohou být fyzické potíže, jako je vyšší riziko cukrovky nebo obezity nebo mohou mít oslabený imunitní systém, který je náchylnější k infekcím. Trauma může ovlivnit i chování potomků, například je činí bojácnějšími, úzkostnějšími nebo méně schopnými zvládat emoce, jako je hněv, agresivita, plachost, ale i neschopnost milovat druhé. S druhými manipulují a mají tvrdou a vyžadující výchovu. Jinými slovy, to že byli vaši rodiče tvrdí, že vás možná bili, týrali má svůj původ v rodu. Týrající babička vytvoří trauma v dceři a ona pravděpodobně bude zase týrat své děti a to buď fyzicky nebo psychicky manipulací, vydíráním, odpíráním pozornosti, nemluvením…

Neomlouvám tím rodiče ani prarodiče za jejich chování, které z 99,9% nebylo ideální, ale je potřeba vidět věci v širším kontextu a neporovnávat doby. Jinak se žilo na konci 19 století, jinak ženy a muži fungovali, měli jiné podmínky a jinak prožívali lásku než my dnes.

Pamatuji se, jak mi babička vyprávěla, že za války se dalo ještě něco k jídlo sehnat, ale po válce byl obrovský hlad. V zimě do školy chodila v dřevácích, boty neměly všechny děti, měnily se za vykrmenou husu. Co pro mě hodně bolelo, bylo její vyprávění, jak ji otec seřezal snad nějakou hadicí, protože mu na jedno z polí nepřinesla jako malá včas oběd, který vystydl. matka jeho otce, babka ji schválně poslala na jiné pole. večer museli k ní zavolat doktora, protože její tělo bylo poseto tak velkými podlitinami, které ji vyvolaly vysokou horečku. Proč to babka udělala? Narodila se jako holka a ne kluk. Holku už jednu měli, tak očekávali kluka, toho, který převezme statek. A jaká byla moje babička? Já ji milovala, ale jako matka byla tvrdá, pro ránu nešla daleko, byla vyžadující ale lásku dát neuměla. Své děti neobjímala, moji mamku dala v šesti letech na výchovu k tetě. Důvod? Prý aby nemusela chodit daleko do školy. Do stejné školy, kam chodili i její bratři, tak mohla chodit s nimi. Domů jezdila jen jednou za měsíc. Chyběli jí bratři, chyběla ji rodina, a nikdy nepochopila, proč. Rodinné tajemství.

Možná jste to už četli v mé knize Být sama sebou, ale chtěla jsem tímto ukázat, jak se trauma přenáší

S klientkami se vracím do minulosti. Za mě je to velmi důležité, protože musí pochopit, proč je jejich maminky tloukly, zavíraly do skříně, proč je nemilovaly, nikdy jim neřekly, že jsou pyšné a rády, že se jim narodila tak úžasná dcera, proč se svými dcerami manipulují, ovládají je nebo naopak jsou na dcerách závislé a dělají si z nich partnery. Nebyla to vina klientek, které bohužel dlouho žily s tím, že byly asi špatné, porouchané, nemilováníhodné, když jim jejich matky tak ubližovaly, ať už psychicky nebo fyzicky.

A ještě jednou opakuji, není to o tom, že souhlasím s tím, co se dělo!

Co je důležité:

– mít ke svému rodu úctu

– odpustit, i když s tím nesouhlasíme. Čeština je nádherná od-pustit, pustit a nedržet se předávaných vzorců, které jsou destruktivní, nemít je v těle, na genetické úrovni.

– vynést na povrch minulost, tajemství, i když asi nepřijdeme na vše, můžeme vidět podobnost, můžeme si všímat, že nepřítomný člen byl nahrazen jiným členem, nově narozeným dítětem, které „záhadně“ má povahu nepřítomného

– pochopit, proč se rodiče, prarodiče chovali, jak se chovali

– přiznat si, co děláme špatně, i když to bolí

– přijmout, že v rodě může být mnoho tajemství (potraty, znásilnění, zabití, krádeže, vraždy, černé ovce…), která nás mohou ovlivňovat

– dokázat se vymanit, i když to může znamenat, že se neuvidím se svou mámou, rodiči, že už nebudu stále k dispozici na úkor sebe a své rodiny.

– neposouvat staré nefunkční, destruktivní chování a vzorce na své děti.

– zjistit, kde mi odchází energie, kde mi chyběla láska a proč se dívám do minulosti a ne do budoucnosti

Buďte, prosím, k sobě laskavé, uctivé, a neočekávejte od své mámy uznání, ocenění, lásku, protože vám nemůže dát něco, co sama od své mámy, a ta zase od té své, nedostala.

Je možné, že vaše máma stále očekává lásku od své mámy, vaší babičky, neumí se odstřihnout. Stále doufají a čekají na „zázrak“. Bohužel plýtvají svou už tak malou energií, kterou pochopitelně nemohou mít pro své děti, vás. Chcete lásku od někoho, kdo ji nemá, protože ji nedostal. Takové matky mohou manipulovat, dají trochu, ale vyžadují od vás několikanásobně víc.

Příběhů je nekonečno, ale za ty roky, co terapie vedu, je toto jedna z červených linií, která se táhne téměř všemi příběhy.

A kdybyste se na svůj příběh chtěli podívat trochu blíže, uvědomit si, jaké vzorce jste převzali, jak velký generační batoh hodili na záda a kolik je v něm shnilých brambor, které už nechcete předávat svým dětem, napište mi nebo si rovnou zamluvte