
„Mami, tak já budu už hodná, už se nebudu vztekat. A pomazlíš se se mnou?”
„Ne, zlobila jsi. Jdi do pokojíčku, nechci tě do večera vidět. Strašně mi vadí, jak se vztekáš a křičíš, už to nebudu poslouchat. Zmiz.”
Co jsem udělala tak hrozného? Proč se maminka zlobí? Musím se naučit odhadnout mnohem dřív, jaká mám být, aby mě měla ráda. Tak třeba si nebudu malovat a stříhat obrázky, dělá to bordel. A potlačím ten vztek, co mám v sobě, když mi něco nejde, a taky když mi malý bráška bere moje hračky. Asi ho musím nechat, ať mi to bere, protože on se hrozně zlobí, a když je chci vrátit, táta pak na mě křičí, že nemám být lakomá, a kdo má jeho a můj křik poslouchat.
Ani bych neměla být tolik veselá. Minule to mamince vadilo, protože ji bolela hlava. Prý mají v práci nějaké nové velké zvíře, jmenuje se Šéf, ale toho jsem v zoo ještě neviděla. Musí mi ho babička příště ukázat. Ale jak to, že mají v práci tak nebezpečné zvíře, které ječí tak, že maminku bolí hlava a vadí jí pak, když mám z něčeho radost a nahlas se směju a tancuju?
A měla bych hooodně pomáhat, abych k něčemu byla. Co když bych pak skončila na tom smetišti jako ten starý vysavač! Taky byl k ničemu. I máma Jeníčka a Mařenky to říkala, že jsou k ničemu, jen jedí a s ničím jí nepomůžou. Mohla by mě maminka nechat v lese? Ale já se tmy strašně bojím? A čarodějnice taky! Mohla bych v lese umřít!!!
Tak já budu radši hodná a nebudu se vůbec vztekat. Jak to tak těžký!
Dítě sice potřebuje vedení, pravidla chování, hodnoty podle kterých se orientuje, ale nesmí ho osekat jako Otesánka. V pohádce Otesánek jedl a jedl, až všechny snědl. Bral do sebe úplně všechno. I dítě přijímá vše od svých rodičů, protože nedokáže rozlišit, jestli je to pro něj dobré nebo ne. Prostě „sní“ lahodnou zeleninu v podobě mazlení, slov uznání a lásky, ale také dřevěný trakař, který představuje odmítavá, tvrdá slova. Bez jídla by umřelo, tak spolkne vše. A tak ho tlačí bříško, není mu dobře a úplně nejhůř mu je, když je posláno pryč do svého pokojíčku a musí být samo.
Aby malý človíček znovu nezažíval odmítnutí, nemusel snášet urážlivá slova, vytvoří si obranné mechanismy a z nich vzorce chování, které si převezme jako normu pro svůj budoucí život. A když se člověk dostane v dospělosti do podobné situace, například mu někdo řekne, že není dost dobrý, naznačí, že je lakomý, tak se ohne, nechá si narušit osobní hranice, vše spolkne a udělá to, co udělal v dětství, ustoupí, mlčí, podřídí se.
Jak z tohoto „slaměného domu”, který nám v dobré víře postavili rodiče z vlastních názorů, přesvědčení, „pravd o nás”, hodnot, ale nejsou naše, ven?
Odpovězte si na otázku:
CO JSTE MUSELI DĚLAT, A ASI STÁLE DĚLÁTE, PROTO, ABYSTE DOSTALI OD DRUHÝCH LÁSKU A POZORNOST? CO MI ŘÍKÁ MŮJ VNITŘNÍ HLAS?
Proč to děti dělají?
Protože dítě potřebuje vztah s rodičem víc než autenticitu! Začne tedy odpojovat ty části sebe, které vztah ohrožují.
Navenek může vzniknout dítě, které je až překvapivě vyspělé.
Je hodné, zodpovědné, empatické, výkonné, samostatné, dobře čte druhé…
NAUČÍ SE BÝT TÍM, KOHO RODIČ POTŘEBUJE.
Jenže otázka zní:
Kde je v tom všem ono samo?
Ztraceno, aby se v dospělosti muselo znovu najít díky porozumění tomu, co se dělo a jaké obranné mechanismy si vytvořilo.
A vlastně s tím souvisí mnohem důležitější otázka:
Proč rodičům vadí křik dítěte? Možná proto, že sami v dětství trpěli a museli pocity vzteku, zlosti, zloby, naštvání potlačit, vytlačit na úplný okraj sebe sama. A s těmito emocemi se dokáží spojit jen když je znovu uvidí a prožijí skrze vztek a křik vlastních dětí.
Identifikovat se se svou vnitřní bolestí vede k uvědomění, následnému léčení a potřebnému ODPUŠTĚNÍ – nikoliv rodičům, prarodičům či učitelům, ale sobě. Odpouštíme si, že jsme jako děti dovolili, aby nás někdo takto ovlivnil (byla to otázka přežití, tedy to jak to dítě vnímá) a že jsme s tím nemohli nic dělat. Ale dnes, když už jsme dávno vyrostli dětským střevíčkům, už si tyto emoce nemusíme držet, protože s nimi držíme na uzdě i svou sílu, která se nemůže naplno projevit.