Sedla si do svého oblíbeného křesla, zhluboka se nadechla a stejně dlouze a hlasitě vydechla. Zavřela oči.

Z mlžného oparu vyvstalo široké zlaté schodiště. Přišla k němu a stoupla si na okraj prvního schodu. Byl široký, s nádhernou mramorovou strukturou. Rukou se dotkla komplikovaně zdobeného zábradlí. Bylo chladné a hladké. Shlédla dolů. Schodiště se lehce stáčelo doprava a mizelo v hlubině. Neviděla jeho konec. Musela sebrat veškerou odvahu, aby neutekla.

Vydala se na cestu. V mrazivém tichu její srdce udávalo rytmus krokům. Světlo sláblo, okázalost ornamentů přecházela v jednoduchost. Zlaté zábradlí se změnilo v obyčejné železné, v pátém ohybu se pod rukou začalo drolit.

Ve stejném místě mramorové schodiště zmizelo a zůstalo jen pískovcové, uprostřed dost prošlapané. Tea měla co dělat, aby nespadla. Opatrně pokládala jednu nohu za druhou a špičkou prozkoumávala terén. Brzy zjistila, že pískovec změkl. Sestoupila na dno.

Uviděla před sebou bránu Podsvětí a silně na ni zabušila. Nějakou dobu se nic nedělo a pak se s hlasitým skřípotem obě křídla otevřela. Za nimi stál strážce.

„Co tu pohledáváš?“
„Jdu se setkat se svou druhou částí, s Temnou paní.“
„Dobrá. Projdi, ale čeká tě sedm bran a u každé musíš zanechat jeden ze svých atributů moci. Dobře zvaž, který to bude. Špatně-li zvolíš, brána ti bude uzavřena.“

Nemá se otočit a vrátit? Co se stane, když neodloží tu správnou vlastnost? Zůstane navždy uvězněná ve světě nepřijetí?

Stoupla si před bránu a čekala. Nemohla se spolehnout na svou hlavu, kde sídlil vnitřní kritik, ale mohla se spolehnout na své srdce a intuici. Vždyť i kvůli tomu sem sestoupila.

„Odevzdávám svou horlivou obětavost.“ Čas se zastavil. Jedno srdce tlouklo na poplach. První brána, a už to nezvládla? Tea byla rozhodnutá se otočit a odejít, když se křídla brány začala doširoka otvírat. Strážce se mírně poklonil a ona mohla vstoupit.

Šla šedou krajinou bez jediného zeleného lístku, bez náznaku života, když opět stanula před vysokou branou.

„Přistup,“ pobídl Teu strážce, „a odevzdej, co odevzdat máš. Věz, že špatně-li zvolíš, brána ti bude uzavřena.“

„Ano, vím.“

Dobře, co tu mám nechat, abych mohla projít? Tentokrát jí rozhodnutí trvalo o něco déle.

„Odevzdávám domýšlivost.“
„Dobře. Brána je ti otevřena,“ řekl strážce, uklonil se a zmizel.
K třetí bráně ji vedla cesta lemovaná karnevalovými maskami. Některé byly nádherně zdobené, s barevnými péry, zavěšené na zlatých řetězech, jiné, sešlé časem a roztrhané, ležely pohozené v příkopě. Cesta skončila a před branou na ni čekal další strážce.

„Vítám tě, Teo.“ Jeho hluboký hlas ještě chvíli zněl ozvěnou. „Přistup a odevzdej, co odevzdat máš. Věz, že špatně-li zvolíš, brána ti bude uzavřena.“

Hluboké nádechy měly Teu zklidnit, ale moc to nepomáhalo. I když od druhé brány přemýšlela nad tím, jakou vlastnost zde zanechá, nebyla si jistá.

Jak říkala terapeutce, nemá co ztratit, a tak se stejně silným hlasem, obrácena čelem k bráně, řekla: „Odevzdávám sebeklam.“

„Výborně, Teo, můžeš jít dál.“ Na rtech neznámého se objevil neptrtrný úsměv.

U čtvrté brány odložila hrdost, kterou skrývala, svůj velký strach z bezvýznamnosti, a u páté potřebu potěšit.

K šestému strážci přišla slabá a unavená. Nevěděla, co dalšího má za- nechat u jeho nohou. Natolik se identifikovala se svou osobností, že zapomněla, kdo doopravdy je. Žila ve věčném strachu, který ji zbavil svobody, ale i touhy znovu hledat esenci své duše.

Stála a nevěděla, co dál. Strážce na ni hleděl a čekal a ona byla stále nervóznější. Už došla tak daleko, nemůže teď udělat chybu, nemůžou ji přece poslat zpátky! Tolik se odhalila, co ještě po ní chtějí? Nemá ponětí, jaké další vlastnosti by měla odložit.

„Opravdu nevíš, nebo si je nechceš přiznat?“ Do ticha zahřměl hluboký hlas. Tea se lekla a uskočila.

„Nevím,“ odpověděla koktavě. „Otočila jsem sebe sama celou naruby, ale ty si to evidentně nemyslíš.“
S otázkou v hlase se podívala na strážce šesté brány.

„Proč se na mě tak díváš? Jestli jsem tak strašná, tak mi to řekni rovnou a já se otočím a půjdu zpátky.“

Jejich pohledy se setkaly a Tea věděla, že proskenoval všechny kouty jejího těla, mysli i duše.

„Nemá to smysl,“ odevzdaně řekla do ticha, ale doufala, že jí to bude vyvracet. Zmýlila se.

„Ano, nemá to smysl.“

„Věděla jsem, že to nemá smysl. Nikdo mě nechápe. Bože, jsem tak blbá a naivní! Myslela jsem si, jak mě duchovní práce dovede k nejhlubším pravdám o sobě, ale je to jen sebeklam...“

„Mlč. Právě z tebe mluví pýcha a ublížené ego, které si hraje na oběť, ale já ti na to neskočím. Přestaň fňukat a obviňovat ostatní. Ano, tvoji rodiče nebyli ideální, ale můžu tě ujistit, že nikdo na světě nemá ideální rodiče a je to dobře, protože byste se jako lidé nikam neposunuli. Neříkám, že to často není tvrdé, zlé a dokonce i zvrhlé, ale v okamžiku, kdy se dokážeš postarat sama o sebe, přebíráš zodpovědnost za všechna svá jednání, rozhodnutí, myšlenky i emoce. Jako dítě sis vytvořila obranné mechanismy...“

„Ano, to už vím, ale...“

„Jsi tak netrpělivá a domýšlivá! Nech mě domluvit. Nepochopilas, že se ti snažím pomoci?“

Tea zmlkla.

„Nebojuj se svými emocemi, cítím je. Jsi naštvaná, máš vztek, že do tebe vidím a že nedokážeš být přede mnou tou milou a laskavou ženou. Přiznej si je a podívej se, odkud vycházejí, čeho se nejvíc bojíš, co bys nikdy nechtěla, aby druzí o tobě prohlásili.

Jestli tě to uklidní, jsi na velmi dobré cestě. Pochopila jsi, že život a lidé kolem tebe ti přinášejí poselství o tobě a ty se díky nim díváš do zrcadla. Začínáš si uvědomovat, že frustraci a zklamání z nenaplněných očekávání ti nezpůsobují ostatní tam venku, ale ty sama uvnitř, a to tě bolí. Je jednodušší a méně bolestivé svalit to na ostatní a nevinit sebe.
Změň způsob nahlížení na situace, které se ti dějí, věnuj jim pozornost, protože jen tak můžeš vstupovat za oponu, za hradby, které sis vytvořila jako reakci na dětská zranění a nenaplnění svých potřeb. Prozkoumej oblast mezi tím, co spouští tvé reakce, a tvou vlastní reakcí, protože tady je prostor k léčení. V tomto místě a čase můžeš změnit svůj přístup. Už nejsi malá vystrašená holčička, která musí udělat cokoliv, aby byly naplněny její potřeby jistoty a lásky. Natolik se zabýváš tím, jak máš reagovat nebo naopak nereagovat, že nevíš, co doopravdy spouští tvou reakci.

S tvojí terapeutkou jste už na mnohé spouštěče narazily. Pro další ses odvážila sestoupit sem dolů a setkat se se svou druhou polovičkou, s Temnou paní, s temnou Lilith.“

Monolog byl dlouhý, ale Tea za něj byla vděčná. Procházela si velmi rychle za sebou neuvěřitelnou škálou emocí. První pocity byly negativ- ní, ale jak strážce mluvil, pochopila, co jí říká a kam ji vede. Docházelo jí, jak sama sebe oblbovala a sama sebou manipulovala, potlačovala své potřeby, toužila po přijetí, po svobodě, ale zároveň byla nerozhodná a závislá. Snažila se proto své nejbližší potěšit svou péčí a starostí o ně a očekávala jejich vděčnost.

„Uvažuješ správně. Bolest, kterou teď cítíš, je jen odsouvaná zodpovědnost. Bolí tě skutečnost, že jsi to nechala dojít tak daleko, bolí tě nerozhodnost a strach převzít plně svou zodpovědnost, jsi naštvaná, protože nevíš, jak máš žít, fungovat, reagovat na druhé, jak se správně chovat a jednat, jak nebýt sobecká, ale zároveň hájit i své potřeby. Nevíš, jak se spolehnout na intuici a své srdce, když nepoznáš, co je a není správně. Nevěříš, že bys byla schopná to poznat a potřebuješ se ujišťovat v okolí.

Všichni tímto procesem procházeli, i Buddha, a změna nebude oka- mžitá, ale věř, že každá lidská bytost to dokáže. Není potřeba nosit spole- čenské masky a chránit se nedobytným krunýřem.

Jsi mistryní převleků, která do této doby klamala ostatní, a nejvíce sebe sama, ale to ty víš nejlíp. Tato cesta tě vede k tomu, abys rozpoznala lži, které ti stojí v cestě a masky vytvořené ze lží zanechala u každé brány. Už je nepotřebuješ, stejně tak svůj obranný systém, ale jsou ti nápovědou, mapou a průvodcem. Důležité je, abys nepřestala hledat, být všímavá a vědomá. Nespokoj se s prvním úspěchem a nenech své ego, svého kritika, aby ti bránil v odhalování, kdo jsi, protože on se nebude chtít vzdát.“

Strážce se na Teu podíval hlubokýma černýma očima a položil po- slední otázku: „Teo, chceš se otočit a odejít, nebo se chceš otevřít pravdě a odložíš předposlední atribut moci?“

Pohledem zůstal viset na poutnici a čekal. Odpověď dávno znal, ale ona si nebyla jistá.

„Důvěřuj.“

Rychlý dech, tlukoucí srdce a panika. Jak se má rozhodnout? Jak se má se sebou spojit a co má odevzdat? Její zoufalství bylo obrovské. Jako modlící poklekla do prachu cesty a odevzdala se. Procházela svým nitrem a prosila o pomoc a schopnost plně se otevřít pravdě. Na dlaních cítila jemná zrnka prachu, která jí pronikala i do nosu. Hlava se snaži- la přijít na další vlastnost, která dusila její vnitřní plamen a oslabovala vnitřní sílu.

Čas se zastavil. Připustit, že se přespříliš obětuje a je někdy domýšlivá, je jedna věc, ale jak by ona mohla být sobecká?

Mohla, a věděla to od první chvíle, kdy se vydala na cestu, jen to zasouvala co nejdál a doufala, že odevzdáním ostatních atributů moci, zbraní a nástrojů, které chránily její nitro, nebude muset tuto zbraň vytáhnout a nechá si ji schovanou. Vždyť co je špatného na sobectví? Každý je přece sobecký, jinak by nepřežil. Všude čte, jak je dů- ležité myslet na sebe, ale když to dělá, je pak ta sobecká? Potřebovala si sobectví ponechat, jinak by ztratila veškerou obranu a rozpustila by se v dávání.
Její sobectví bylo rafinovaně skryté za zištnou laskavost a starostlivost.
Najednou pocítila soucit sama se sebou. Bylo jí naprosto jasné, proč se tak chovala. Chtěla za své služby od druhých pozitivní reakci, jejich lásku, pozornost a potvrzení, že je dobrá, hodná a laskavá. Pak totiž měla nějakou hodnotu. Byla dobrým člověkem, který má rád lidi, ale ona je potřebovala. Využívala je k vytváření pozitivního obrazu o sobě, ten však byl strašně pokřivený.

Postavila se. Stála teď vzpřímeně před ochráncem podsvětí a dívala se mu do očí.

„Odevzdávám ti, strážce šesté brány, své sobectví. Už ho nepotřebuji.“

Brána, vysoká několik metrů, se zachvěla. Tea čekala, že se jako u předešlých bran otevřou dvě křídla a ona vstoupí, ale nic takového se nestalo. Horní zakulacený okraj dřevěných dveří se nenápadně začal vlnit a najednou se na zem začaly sypat nepatrné dřevěné šupinky.

Tea prošla místem, kde původně stála vysoká brána, a na nohách jí ulpěl jemný prach pilin, který zvláštně zlatě pableskoval.

Šla krajinou, která jí připadala známá, ale nedokázala říct odkud. Různé části mozku se snažily propojit a předat si informace o prostředí, kte- rým Tea procházela, ale nebyly schopny najít shodu. Zmatenost a snaha o jasnou zprávu způsobila náhlou bolest hlavy. Tea se musela zastavit. Předklonila se, opřela si ruce o kolena a zhluboka dýchala. Bolest se ohnutím zhoršila. Tepavé údery na lebeční dutinu vyvolaly nevolnost.

Nemůže se zastavit před koncem své cesty! Musí projít ještě poslední branou, aby se mohla setkat se svou druhou půlkou. Bylo jí jasné, že v tomto stavu se nikam nedostane. Znala ty stavy, kdy ji přepadla třídenní migréna a ona nebyla schopna si ani dojít pro sklenici vody. Každý sebemenší pohyb vyvolal nesnesitelnou bolest a jediné, co mohla, bylo ležet a nepřemýšlet. Lehla si proto na chvíli na zem. Neměla ponětí o čase a vlastně jí to bylo jedno. Jediné, po čem toužila, bylo ob- jetí, schoulit se někomu do náruče nebo se do něčeho měkkého vnořit.
Myšlenka byla mocná a v ten samý okamžik ze země vyrašily tisíce, miliony špiček té nejjemnější světle zelené trávy, které měly sílu lehce nadzvednout její tělo. Z malých bílých kuliček vyrostly chomáčky nadýchané bavlny, aby se její myšlenkami a starostmi ztěžklá hlava mohla na chvíli uvolnit. Ležela na levém boku, jemný větřík rozvlnil stébla trávy a vysoké cedry v dálce vydávaly zvláštní zvuk, který vytvářel energetické vlny.

Tea ležela a naslouchala zpěvu prastarých jehličnanů a šumění trávy. Dovolila tělu, aby se uvolnilo, propustila myšlenky a odevzdala se něčemu, co nedokázala zachytit ani ovlivnit. Bolest hlavy postupně ustupovala, smysly se zostřily. Dokázala vidět sebemenší detaily, cítila vůně, které nikdy před tím necítila nebo možná nevnímala. Kůže na jejím těle byla velmi citlivá a dokázala rozlišit i sebemenší částečky dopadající na její dlaň.

Tělo se propojovalo s okolním světem a Tea měla pocit, že je vším. Byla trávou i cedrem, cestou i kamenem. Dýchala vzduch a byla vzdu- chem. A kolem se jemně vlnila energie a zvuk. Byl to jeden okamžik i celá věčnost.

Pomalu vstala. Silná, odhodlaná a plná lásky a soucitu. Najednou si uvědomila, že její podstata není jen v těle a zároveň není jen nádoba plná emocí a pocitů. Je vším a v ní je vše. Každá lidská vlastnost, každý pocit i emoce jsou do ní vepsané.

Na malou chvíli viděla kolem sebe i nad sebou síť stvořenou z jed- notlivých lidských vláken, do kterých byly vetknuty všechny lidské zkušenosti a znalosti, myšlenky a pocity, které se vzájemně propojovaly a spojovaly. Jemná, ale pevná pavučina. Nikdy nebyla osamělá, vždy byla součástí lidstva, všech živých i neživých bytostí, v jakémkoliv čase a prostoru.

Láska ji celou pohltila a ona jen stála a usmívala se a po tváři jí po nekonečně dlouhé době tekly slzy štěstí.
Věděla, co je tou poslední věcí, kterou odevzdá. Strach zmizel, naději vystřídala jistota. Vše bylo tak jasné a zároveň jednoduché!

Rozhlédla se kolem sebe. Bílá, jemně průhledná vlákna se vlnila v načervenalém světle zapadajícího slunce a stoupala k nebi. Její kroky naopak směřovaly po cestě k sedmé bráně. Zešeřilo se a do nitra vstoupil klid. Nebyla překvapená, když z temnoty náhle vystoupila obrovská železná brána a u ní stál muž, přesahující ji o metr. Čekal, až k ní přistoupí.

„Vítám tě, Teo, odevzdej zde, co odevzdat máš. Věz, že špatně-li zvolíš, brána ti bude uzavřena.“

Strach a paniku, které ji zachvacovaly před každou předešlou branou, necítila. Naopak byla velmi klidná. Věděla naprosto přesně, co sedmému strážci odevzdá, a vlastně se na to těšila, protože pak může být konečně volná.

„Cítím z tebe klid. Znamená to, že víš, jaký atribut své moci mi tu zanecháš?“