Mám ve skříni velkou hnědou dárkovou krabici, ve které jsou mé staré poklady. Kdybyste ji otevřeli, našli byste dopisy od kamarádek, fotky z vodáků, maturitní šerpu i fotky babičky a dědy. A kdybyste do té krabice nakoukli před x lety mohli jste si přečíst i psaníčka mé bývalé lásky a prohlédnout fotky, kdy mu bylo dvacet. Ano, byla to velká láska a nechtěla...
Vypůjčím si část textu z písničky Pocity od Tomáše Kluse, protože se krásně hodila k tomu, o čem přemýšlím a co mnoho žen řeší: Jenže Ty neslyšíš, jenže Ty neposloucháš, snad ani nevidíš, nebo spíš nechceš vidět a druhejm závidíš a v očích kapky slaný vody zkus změnu, uvidíš a vítej do svobody Jsi anděl, netušíš, Anděl co ze...
Taky byste si přály mít klienty, kteří vědí, co chtějí, jsou aktivní, zodpovědní a rychlí v rozhodování? Chápu, kdo by to nechtěl, ale každý člověk je jedinečný a do konzultace s finančním poradcem nebo makléřem jde s jinou výbavou, předsudky a zkušenostmi. Přístup, jaký potřebuje jeden klient ale nevyhovuje druhému a třetí to nějak zvládne. Na poradci pak je, aby velmi individuálně přistupoval...
Možná jste už tuto větu někdy vyslovili a možná jste ji slýchali v dětství. A s velkou pravděpodobností jste ji nemysleli vážně, tedy nechtěli jste, aby vaše dítě někam zmizelo, nebylo, vypařilo se. Jenže tato věta, která byla z úst vypuštěna ve vzteku, zlobě, naštvání, mohla v dítěti vytvořit velkou bolest. Není pro dítě, ale ani dospělého, nic horšího než vyhození...
“Mami, proč mě nikdy nepochválíš?” “Mami, jsi na mě alespoň někdy hrdá?” “Tati, proč jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád?” “Táto, já se tak snažím a stejně nejsem pro tebe dost dobrá.” Věty, které se honí mnoha mým klientkám hlavou a velmi ovlivňují jejich vztah s rodiči. A není to jen vztah s rodiči, ale i k partnerovi a především k sobě...
“Mohla byste pro mě ještě toto zařídit?” “Víte, mám toho teď moc, přivezte mi smlouvy k podpisu domů, a ideálně kolem deváté večer, ju?” “Proč to ještě banka neschválila? Udělala jste pro to všechno?” “Co jako, že jsem se nerozhodl? Potřebuju se ještě sejít a něco probrat. Jste za to placená, ne?!” Věty, které finanční poradkyně slyší v posledních měsících...
V anketě, kterou jsem vytvořila po předešlém článku, jsem se ptala, zda si myslíte, že je pro vztah důležité, aby jeden nebo oba z partnerů uměli vařit. 64% odpovědělo ano a 36% si myslí, že to není tak důležité. Myslím si, že ve vztahu opravdu není tak důležité, zda se vaří pravidelně, jednou za týden nebo to zvládne mikrovlnka a Dáme...
Umět vařit je ve vztahu to nejdůležitější. Tuto větu jsem doma slýchala mnohokrát. Vařit mě učila moje maminka a to už velmi brzy. V patnácti jsem uměla houskové knedlíky a kuře na paprice stejně dobře jako ona. Byla přesvědčená o tom, že je to velmi důležitá výbava každé ženy, stejně jako si moje babička myslela, že bez peřin, povlečení a utěrek...
„Dělám pro něj tak hodně a on je stejně nespokojenej. Starám se o všechno, on doma nic nemusí a stejně furt brblá.“ „Proč se mi to děje? To jsem tak ošklivá, neschopná, že mě každý chlap podvádí? Vždyť se tak snažím?!“ „Co mu se mnou chybělo? Měl navařeno, napečeno, doma uklizeno, nikam jsem nechodila, kvůli němu jsem se...
„Jak to mám všechno stíhat? Rodinu, děti a jejich školu, domácnost, uklízet a vařit, podnikat, mít čas na partnera i na sebe. Do toho věnovat čas i rodičům a příbuzným. A mám i kamarádky, s kterými bych chtěla chodit častěji na kafe. A tak strašně moc bych chtěla alespoň dvakrát do roka do lázní a jednou sama někam na dovču. Jen sama se sebou. Ale copak to jde? Jak to mám...