Už si mě někdo všimněte?!

“Mami, proč mě nikdy nepochválíš?”
“Mami, jsi na mě alespoň někdy hrdá?”
“Tati, proč jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád?”
“Táto, já se tak snažím a stejně nejsem pro tebe dost dobrá.”

Věty, které se honí mnoha mým klientkám hlavou a velmi ovlivňují jejich vztah s rodiči. A není to jen vztah s rodiči, ale i k partnerovi a především k sobě samým.
V dětství jsme mohli zažívat odmítnutí, nepochopení, odsouzení, nepřijetí, slyšeli jsme nepříjemná slova… a ty vytvořili v nás obraz o nás.
Kdykoliv v dospělosti, když zažíváme podobné situace (i když si je nemusíme pamatovat), se nám naše zranění připomenou.

A co že se to v tom dětství stalo?

Reakce rodičů, jiných dospěláků, vyhodnotí naše dětská mysl jako ohrožující, vytvoří se trauma a pocit, že nejsme milováni. Jako děti očekáváme, že nás budou rodiče bezpodmínečně milovat, dají nám, to, co potřebujeme, kdykoliv budou k dispozici a vždy budou mít otevřenou náruč.

Když to není, cítíme úzkost, paniku, strach. Aby se to nedělo, vytvoříme si obranné mechanismy a způsoby chování, které by mohly předcházet neadekvátním reakcím rodičů.
????snažíme se být hodnými dětmi
????uklízíme
????zlobíme, aby si nás všimli
????‍♀️jsme nejlepší ve sportu
???? ve škole
????‍????v práci
????utečeme co nejdál, ale kdykoliv s rodiči mluvíme, stejně se vynoří nějaké třasklavé téma a nám v hlavě běží otázky v úvodu článku.

Nezapomeňte ale na to, že rodiče i jiní dospělí dělali v té době to nejlepší, co uměli a neexistují ideální rodiče.

Každé dítě i dospělý nějak strádá, ale díky tomu roste.

Naše reakce mohou být různé, od výčitek, po stažení, manipulaci, obviňovalní až k odstřihnutí se.

Adventní čas, Vánoce a zima je o návratu k sobě, o ponoření se na dno své duše, kde se setkáme se svým emočním dítětem a se svými zraněními, které můžeme pochopit a uvolnit. Už nejsme malými dětmi, už nejsme bezmocní, už nejsme méněcenní, malí, závislí.

Jsme dospělí lidé, kteří,
abychom se posunuli, se musí ponořit do sebe a neutíkat od bolestných vzpomínek, ani když cítíme strach z prázdnoty.
Ale o tom někdy příště ????